Requiem. Pomíjivá těla
Jaume Marzal Canós
Requiem d-moll, K. 626 Wolfganga Amadea Mozarta je dílo nebývalé hudební a emocionální velikosti, fascinující a hluboce dojemná sakrální skladba. V katolické liturgii provází mše za zemřelé pozemské rozloučení se zesnulými a v jednotlivých částech vypráví o cestě duše od chvíle, kdy opouští tělo, až do okamžiku, kdy je podrobena poslednímu soudu. Z toho důvodu mívá requiem formu modlitby, v níž se prosí za duše zemřelých, aby byly nakonec omilostněny a dosáhly věčného odpočinutí v Boží slávě.
Zvláštností této skladby je tajemství halící už samotné okolnosti jejího vzniku. Vypráví se, že v červnu roku 1791 se v Mozartově domě objevil neznámý, černě oděný člověk, který se odmítl představit, a objednal si u něj kompozici requiem. Legenda dále tvrdí, že Mozart, který byl od smrti svého otce posedlý myšlenkami na smrt, a v danou chvíli navíc oslabený únavou a nemocí a zděšený vzhledem tajemného návštěvníka, uvěřil, že jde o posla osudu a že mše za zesnulé, do jejíhož komponování se má pustit, bude určena pro jeho vlastní pohřeb. A tak se také nakonec stalo, neboť 5. prosince 1791 skladatel ve věku pouhých pětatřiceti let uprostřed práce na svém díle umírá. A část jeho Requiem zazní během mše sloužené na jeho památku.
Naše expozice se inspiruje tímto jedinečným hudebním dílem, které je zde reinterpretováno skrze téma anděla v jeho rozličných formách, estetických a uměleckých koncepcích.
Andělé jsou považováni za nadpřirozené duchovní bytosti, Boží posly, nehmotné ryzí entity, jejichž údělem je chránit člověka. Ale v některých případech jsou také bytostmi vzpurnými, které byly pro neposlušnost vůči Bohu vyobcovány z ráje a proměnily se v anděly padlé a temné.
Andělé, duchové a démoni jsou zde znázorňováni v oné poslední noci, kdy Mozart pracoval na své mši, a to jako efemérní těla na přechodu k neznámému, projevující se jako halucinace a vize předjímající samotný skladatelův konec. Rozechvění, strach, horečnaté vzpomínky na bujaré, překotné a smyslné mládí, touha být ještě milován. Rezignace v důsledku vědomí, že chodu času nelze uniknout, přijetí vlastního osudu a modlitba za pokoj vlastní duše se však zároveň mísí se vším tím tělesným, co provází proces zrození partitury znázorněný na vystavených obrazech. To, co byl Mozart schopen vidět a vnímat během komponování svého Requiem, zůstane navždy hádankou. Naší jedinou jistotou je vznešená krása jeho díla.
Rosa Cuadrado a Jaume Marzal dovolili andělům inspirace, aby vedli jejich slova a malířské gesto, zároveň ale v době práce na dílech pro tuto výstavu osvobozovali své vlastní démony. Známý výrok, přisuzovaný básníku R. M. Rilkemu, „bojím se, že když mě opustí moji démoni, mí andělé zemřou,“ vyjadřuje myšlenku, že naše vnitřní boje, nedostatky, pokušení nebo démoni jsou rovněž nezbytnou součástí duševního a duchovního růstu, aby se pak tím plněji projevily naše ctnosti či andělé, a že na cestě sebepoznání a plnosti je obé vnitřně a neodlučitelně propojeno. Zbavit se jich naprosto by totiž dost možná vedlo k prázdnotě naší vlastní existence.
