Pražští komorní sólisté: Symfonie č. 2 c moll Carlese Baguera
Francesc-Xavier Parcerisa Boada
Radek Barborák zahraje se svým orchestrem Symfonii č. 2 c moll španělského skladatele Carlese Baguera.
Carlos Baguer (1768-1808) byl následovníkem Haydnovy hudby. Ačkoli Boccherini zkomponoval většinu svých symfonií ve Španělsku, v této zemi neměla symfonická hudba žádnou tradici, a v Katalánsku, daleko od dvora, ještě méně. Narodil se v Barceloně a byl pokřtěn 13. března 1768 v barcelonské katedrále varhaníkem Franciscem Marinerem, který byl zároveň jeho strýcem. Zdá se, že hudební vzdělání získal od svého příbuzného. V roce 1786 se stal strýcovým zástupcem. Téhož roku se Carlets, jak se mu ve městě říkalo, zúčastnil konkurzních zkoušek na varhaníka v Lleidě, ale neuspěl. Totéž se stalo v roce 1789 v Tarragoně, v roce 1791 v kostele v Pi a v roce 1801 v katedrále v Seville. Když Francisco Mariner v roce 1789 zemřel, stal se 12. dubna 1790 bez výběrového řízení titulárním varhaníkem barcelonské katedrály. Přijal menší řády a 30. ledna 1801 se vzdal církevního stavu, zřejmě aby si zlepšil ekonomické podmínky v těžké době pro svou zemi. Vystupoval na hudebních setkáních známých jako akademie, které sponzorovala drobná šlechta a rostoucí barcelonská buržoazie. Baguer složil mnoho náboženských děl, mší a magnificat, z nichž vynikají velká oratoria pro kostel San Felipe Neri a pro barcelonskou katedrálu. Patří mezi ně "Muerte de Abel" z roku 1802, "El Santo Job" z roku 1804 a "El regreso del hijo pródigo" z roku 1807. Složil také operu "La principessa filosofa", která měla premiéru v Teatre de la Santa Creu v Barceloně 4. listopadu 1797. Nejvýznamnější částí jeho orchestrální tvorby je 19 symfonií, z nichž se dochovalo pouze 17.
Symfonie č. 2 c moll vznikla v roce 1790 a jako jediná byla napsána v mollovém modu. Z tohoto roku se v Basílica del Pí v Barceloně dochoval archiv, rukopis nazvaný Sinfonia con violini, obue, corni, violetta e basso, jehož autorem je pan Carolo Baguer. Patří do období, kdy Baguer skládal konkurzní zkoušky na místo varhaníka v kostele. První věta, allegro presto, je napsána v sonátové formě s energickým prvním tématem a melodičtějším druhým. Po rozvojové části, která je vystavěna tónovými změnami, končí pestrou rekapitulací. Druhá věta, andante, se skládá z opakujícího se tématu a dvou variací, což je v symfoniích tohoto skladatele běžná struktura. Pozoruhodná je orchestrace jednotlivých částí s měnící se prominencí nástrojů. Třetí věta, menuetto, trio, začíná menuetovým tématem složeným ze dvou částí opakujícího se rytmického charakteru, které hraje orchestr, a následuje trio melodičtějšího charakteru v podání dechových nástrojů. Končí opakováním úvodního menuetu v jednoduchém modu. Čtvrtá věta, rondo, presto, nám předkládá rozjitřené a nervní téma, které iniciují první housle za doprovodu hobojů. Téma opakují lesní rohy. Tento refrén se opakuje oddělený mezihrami. Končí brilantní codou.