Luis Buñuel – velká retrospektiva
„Jedno doznání: navzdory své nenávisti vůči informaci bych rád vstal z mrtvých každých deset let, došel až k novinovému stánku a koupil si nějaké noviny. Nic víc bych nežádal. S novinami pod paží, bledý, vracel bych se podél zdí na hřbitov a četl bych o světových pohromách, než bych opět usnul ve skrytu a bezpečí své hrobky.“ Luis Buñuel
Kino Národního filmového archivu připravilo v rámci 123. výročí narození (a čtyřicátého od události, na kterou se Buñuel připravoval výše uvedeným prohlášením) rozsáhlou retrospektivu jednoho z největších a nejoriginálnějších režisérů dvacátého století. Diváci tak uvidí kromě prvních slavných skandálních filmů z období, kdy byl v Paříži klíčovým „filmovým“ členem surrealistické skupiny situované okolo André Bretona, také jeho méně známou tvorbu z etapy, kdy našel po Španělsku a Paříži svůj třetí a finální domov v Mexiko City.
Tato část Buñuleovy filmografie je často neprávem ve stínu jeho druhého francouzsko-španělského období, kdy se díky spolupráci s Jeanem-Claudem Carrièrem, Fernandem Reyem a hereckými hvězdami francouzské novovlnné kinematografie, stal v pokročilém věku žijící režisérskou legendou obdivovanou kritiky i renomovanými filmaři po celém světě.
„Pokud o Buñuelovi mluví Angličan nebo Francouz, vždy jej označí za surrealistického režiséra. To je směr, který lze zařadit do určité marginalizované kategorie filmové tvorby. Jeho filmy neoznačí za klasická díla. Ale ve Španělsku je to přesně naopak. Nikdo by dnes o Buñuelovi neřekl, že je surrealistou. Je prostě Španělem. Co se nám může zdát bizarní, kruté, podivně vznešené, často jen patří k tradicím a hodnotám, ve kterých Buñuel vyrůstal.“
Jean-Claude Carrière
Právě méně známé filmy jeho mexického znovuzrození jako filmového tvůrce jsou klíčové pro vnímání Luise Buñuela jako autora bojujícího proti sociální nespravedlnosti s hlubokým pochopením pro lidské slabosti a život na hraně společnosti.
