Goya fyziognomik. Tvář v Goyově grafickém díle

Výstava Goya fyziognomik hledá styčné body mezi výrazy nejvýznamnějších maleb lidské tváře charakteristické pro Goyovu tvorbu a slavnými fyziognomickými teoriemi malířovy doby. Tehdy znovu přicházely do módy teorie o podobnosti lidského a zvířecího výrazu tolik oblíbené v XVI. století, což podnítilo zájem o studium “zvířeckosti” lidské tváře a její mimiky.

Goya se snaží zachytit nejčistší podstatu emoce, proto je surovost zcela zásadním rysem jeho tváří. Prozíravost Goyova ducha dosahuje průzračnosti, již spatřujeme v propojení tří druhů fyziognomie: zvířecí, patologické a degradační. Myšlenka porovnat Goyovy ilustrace s dobovými fyziognomickými pojednáními se tedy jeví jako velmi obohacující.

 V době studií a působení aragonského malíře se díla o fyziognomii těšila neobyčejné oblibě u všech společenských vrstev. Tato pseudověda balancující na hraně důvěryhodnosti, jež se stala součástí lidové moudrosti, vnesla do umění estetické normy, které fungovaly jako nadčasová ikonografická pravidla platná v jakémkoli období výtvarného umění.