Zapomenutí

Film na úrovni Nazarína a Anděla zkázy – oproti jejich návazné fabuli spíše volně řazené epizody, spojené tím, že jde o hermeticky uzavřený, „imanentní“ prostor. Opět se objevuje člověk jako bytost, k jejíž podstatě neodlučně patří zloba (pojatá jako agrese, vražda, „matar…), film používá kanonizovaných i nekanonizovaných symbolů, v pozadí „psychoanalytická věda“, dokonale odhalená, nevymyšlená. (…) Vždy znovu: libido + Todestrieb, lidská důstojnost – zde děti, tedy se projevuje jako jistá čistota (snad i spolu s něhou, nejsem si jist, zda však i ta není pojata jako jistá – byť zárodečná sexualita). Ústřední motiv je zde uzavřenost – cestou k ní (dramatický prvek – nůž, stále se opakuje „matar, matar…“). Buñuelovou filosofií je věda – to je ovšem smutná filosofie (tak jako byla smutná i pro Freuda), je pozoruhodné, že Buñuel je nejen schopen tuto pozici unést, ale z ní i tvořit.