Nazarín (Luis Buñuel)

Andrej Tarkovskij: „V Buñuelově filmu Nazarín je epizoda, odehrávající se ve vyprahlé, kamenité, morem zasažené vesničce s domy postavenými z vápence. (…) Z hloubky záběru, uprostřed cesty, se přibližuje ke kameře chlapec, který za sebou táhne bílé prostěradlo. Kamera, umístěná na kamerovém jeřábu, se zvolna pohybuje. V posledním okamžiku, těsně před tím než se objeví následující záběr, překryje výhled bílá látka, zářící na slunci. (…) A právě v té chvíli pocítíte s ohromující silou závan moru, který na vás zapůsobí tak neuvěřitelně, jako kdyby to byla lékařská diagnóza.“

Ateista „díky bohu“ – jak se sám rád nazýval – nečekaně jako autor jednoho z největších duchovních filmů v historii. Buñuel: „Postavu Nazarina mám moc rád. Je knězem – no a? Co mě na něm zajímá, je skutečnost, že se drží idejí, jež jsou pro společnost nepřijatelné... a za něž ho představitelé moci odsoudí... Kdyby se Kristus vrátil, ukřižovali by ho podruhé. Křesťanem lze být relativně, ale absolutně čistí a nevinní jsou odsouzeni k porážce.“