Země bez chleba / Zlatý věk (Luis Buñuel)

Země bez chleba / Las Hurdes

„Krutost“ využití Händela a Mozarta ve Viridianě předznamenává již Země bez chleba, kde vznosná hudba Čtvrté symfonie Johannese Brahmse (1884) dokresluje obrazy beznadějného, otupělého vegetování vesničanů v nejchudším kraji Španělska, odříznutém od civilizace a od humanity. Nejdále došel Buñuel v těchto postupech ve Zlatém věku, v němž nechal zaznít mj. úryvky z Italské symfonie Felixe Mendelssohna Bartholdyho (1830). Buñuelův vztah k milovaným německým komponistům svého mládí se ve všech těchto filmech ventiluje velmi ambivalentním, až sžíravým způsobem, nikde ale nejde o pouhou zesměšňující ironii a už vůbec ne o parodii, která Buñuelovi byla – stejně jako všem opravdu velkým umělcům – cizí.

Zlatý věk / L’Age d’or

režie: Luis Buñuel

hrají: Lya Lysová, Gaston Modot, Max Ernst, Paul Éluard, Pierre Prévert

Francie 1930 / 58 min. / 35 mm

ORIG. / CZT

Navzdory tomu, že v těch dvou filmech nenajdeme absolutně žádný realismus, nám Andaluský pes a Zlatý věk podávají snad nejlepší svědectví o realitě člověka.

Alain Robbe-Grillet

Druhé, vznešeně-zběsilé stvoření světa a ultimativní zobrazení bretonovské „šílené lásky“, byť v příznačném buñuelovském posunu do pesimismu. „Nejnásilnější pokus o osvobození prostředky filmu,“ jak napsal filmař a dramatik Peter Weiss.

Surrealismus není umělecký směr, ale způsob bytí a nazírání, filosofie, která nutí k „přehodnocení všech hodnot“. To je myšlenka, která se u André Bretona trvale vrací, stejně jako dnes u Jana Švankmajera. Vrcholná realizace surrealistické ideje v kinematografii dvacátého století se jmenuje Zlatý věk. „Jde nepochybně o nejpřesnější studii, kterou lze o lidských mravech vypracovat, vytvořenou bytostí, která nás převyšuje, jako my převyšujeme mravence. Film odhalující. Dohodnout se na čemkoli s osobami schopnými smát se epizodám o krávě a dirigentovi je zbytečné,“ zapsal si po premiéře do deníku Jean Cocteau.